Jdi na obsah Jdi na menu
 


info

18. 3. 2008

Název: Hitman: Blood Money
Žánr: Stealth akce
Výrobce: IO Interactive
Vydavatel v ČR: Cenega
Vydavatel: Eidos
Platformy: PC, PS2, Xbox, Xbox 360
Datum vydání: květen 2006
Stručná charakteristika: Další díl s příznačným názvem "Blood Money" eliminoval většinu chyb ze starších bratříčků a přidal několik zajímavých novinek. Celkově jde o kvalitní ovládání s přijatelnou hratelností a perfektní grafikou.

Něco málo o hře

Hitman: Blood Money je čtvrtý díl v kultovní akční sérii od týmu IO Interactive a společnosti Eidos, jejímž hlavním hrdinou je agent č. 47, který svými zabijáckými schopnostmi učaroval nejednomu příznivci žánru akční her. Hitman: Blood Money hráče uvádí do situace, kdy jsou agenti z organizace ICA jeden po druhém vražděni někým z mocné konkurenční organizace, která začala na trhu s nájemnými vraždami aktivně operovat. Krátce nato ztratí agent 47 na organizaci ICA kontakt, což znamená jediné - právě on je dalším cílem neznámého vraha. Vydává se proto do USA, kde se připravuje na setkání se svým protivníkem a mezitím absolvuje další kolo bezchybně provedených vražd. Tentokrát za každou z nich dostane peníze cash, neboli na ruku. Jak je utratí záleží pouze na něm, respektive na hráči. K dispozici je totiž celá řada odlišných zbraní a dalšího vybavení. Hra je postavená na vylepšené verzi Glacier enginu vyvinutém přímo v IO Interactive, což znamená lepší AI nepřátel a celou řadu grafických vylepšení.

 

Takže si to shrňme. Tohle je Hitman a tamhleto je jeho cíl. S pravděpodobností limitně se blížící nekonečnu si jeho cíl právě užívá poslední chvíle svého života a ani Hitman na tom není zrovna nejlépe. Kdo zažil všechna jeho předešlá dobrodružství, pokud se tedy těmto krvavým příběhům vyprávěným pohledem atomové kulky dá říkat dobrodružství (a Foglar by byl rozhodně proti), ten ví o Hitmanovi mnoho. Možná je vám i trochu sympatický, protože, jak známo, svůj osud si rozhodně nevybral sám, nevede dvakrát příjemný život (nemluvě o tom, kolikrát byl mrtvý) a o světě přemýšlí přeci jen o fous víc než jeden hodně čistotný fotbalový trenér, který by rád vyčistil republiku od žluťáků.

 Od samotného dna
Novinářskou preview-verzi Hitman: Blood Money z března jsem nainstaloval až na druhém počítači a i na něm hra často padala. Nešlo nahrávat uložené pozice a chca nechca jsem hru musel několikrát nedobrovolně restartovat, jelikož se kupříkladu zcela rozhodil obraz. Pohled z první osoby byl nepříjemně vyzoomovaný do maxima a navíc rozostřený tak, že se s ním nedalo pracovat ani s nasazením života. Nebo hodně silných brýlí. Bylo to prostě nesmírně náročné, koneckonců ale ještě nepíšu recenzi, takže se vykašlu na všechny zmíněné problémy a ponořím se do těch nejniternějších dojmů, které by si dokázali vyvolat jen mnoho let praktikující buddhisté měsíčním holotropním dýcháním.


oficiální obrázky od Eidosu (ty vytípané nebylo povoleno uveřejnit)

 

Není příjemné začínat u samotného dna, ale hned první sekundy trochu rozhodily čachru (druhý stupeň čakry, hned pod machrou) a nirvánu oddálily o notný kus zpátky, jelikož některé technické archiválie zůstaly Hitmanovi až do dnešních dní. Pořád kupříkladu neumí skákat, což ať nikdo netvrdí, že neovlivní dejme tomu útěk ze závodiště v Chuchli. Samotné ovládání není zas tak úplně špatné, ale natolik dotažené do dokonalosti jako v sérii Splinter Cell prostě není. Snad v plné verzi odpadnou problémy s vysloveně nekomfortní odstřelovačkou, zdlouhavým probíráním batohem nebo několika dalšími mouchami.

 Přehnaně přívětivé rozhraní
Autoři vymysleli velmi popisný způsob vyvolávání akcí. V levém horním rohu máte vypsána tři funkční tlačítka a jakmile se dostanete do situace, kdy by některé z nich šlo použít, napíše se vám k němu, co jeho zmáčknutím provedete. Je to hezké, ale trochu zbytečné, jelikož přeci jen velice rychle zjistíte, na co které tlačítko použít. Co do rozsahu akcí jsem nenarazil na žádnou velkou změnu. Hitman používá několik střelných zbraní, škrtící strunu, uspávací injekce, dalekohled a umí se rovněž převléknout do jiných šatů. Ve VyVolených by si ho nikdo ani nevšiml.

Misí jsem měl k dispozici asi 6, a i když první byla hodně návodová, zbytek si minimálně držel standard předešlých vydání. Tato největší síla hry se naplno projevila právě v první misi, která byla tak lineární, že úplně ztratila své kouzlo. Nahoře na monitoru se vám krok po kroku vypisovalo, co máte dělat. Info šlo do takových detailů jako „vylez na žebřík“, „vezmi si rukojmí“ nebo „zastřel támhletoho chlápka“, a tak jste za chvíli zjistili, že vás to vlastně moc nebaví. Ale pak jsem se prostřílel do dalších misí a byl jsem znovu lapen. Již jsem mluvil o Mardi Grasu, ale i třeba zastřelení dvou narkomafiánů, otce a syna, je lahůdkou pro všechny přemýšlivé hráče.


 Davová psychóza na ulici
Graficky je hra nadprůměrná, ale takový úspěch jako první díly nejspíš nesklidí. Hodně si opět autoři vyhráli se světlem. Interiéry jsou opravdu promyšleně a impresivně nasvíceny, ať už umělým jednolitým světlem nebo tím přírodním, cezeným přes rozbité střechy, větráky ve stropech nebo rozmanitá okna. Exteriéry jsou vzdušné a rozmanité. Engine je rozhodně velmi schopný (tedy graficky), od malých kobek až po velká otevřená prostranství zvládal vykreslovat vše naprosto přesvědčivě. Ale tím byl Hitman pověstný vždycky.

Největší grafický dojem na mě ovšem neudělal ani vodopád, ani vzdušná americká ulice, ale zobrazení Mardi Grasu (takový ten pouliční raut) v poslední misi. Zapomeňte na umělá prostředí s jedním či dvěma lidmi. Zapomeňte na postapokalyptická města, dokonce kompletně vylidněná. Zapomeňte na technické problémy, které nedovolovaly přenést do hry skutečně živou ulici. HBM se to podařilo a to ve formě dosud nevídané...

V jedné misi se budete doslova PRODÍRAT davem lidí. Ulice je absolutně našlapaná takovým způsobem, že skutečně dostanete onen nepříjemný stísněný pocit jako v normální davové situaci. Pravda, redaktoři časopisu Žena a móda by trochu ofrňovali nosánek, jelikož lidí je jen několik typů a jsou strojově rozklonováni, tudíž za 15 vteřin potkáte 15 stejných chlapíků ve stejném svetru. Naštěstí ani jeden není žlutej, Franto, takže v klidu. Ale i tak je dopad na atmosféru zcela impozantní.


 Našel tu schovanou mrtvolu nebo ne?
Pokud chcete konečně objevit rajc, který se v této hře skrývá, přečtěte si jakýkoliv návod na některý z prvních dílů. Ve složitosti, svobodě a síle mysli tkví její síla a autoři jsou si toho jasně vědomi. Šlo tuto vlastnost ještě rozvinout a dotáhnout dále? Nebojte se, nakonec to vyšlo a to docela jednoduchými prostředky. Jestli vám dříve vadilo, že jste nikdy stoprocentně nevěděli, zdali se strážcům podařilo najít vámi ukryté tělo, tentokrát se to dozvíte. A to v přímo excelentní podobě. Jakmile se komukoliv podaří nalézt něco podezřelého, objeví se okno v okně (jako ve filmech – např. v Podrazu s Newmanem a Redfordem) a vy můžete pohodlně sledovat, kdo tělo objevil a jak se zachoval.

Pro příklad. Schoval jsem jednu mrtvolu velmi nedbale, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem za chvilku viděl, jak se nad ní objevil chlapík v modré uniformě. Sklonil se nad tělem a pronesl cosi do vysílačky. V tom přímo před sebou vidím, jak jiný policista dostává jakési instrukce do ucha, podezřívavě si mě najednou prohlíží a během pár vteřin vytahuje pistoli. Úplně jsem cítil, jak se kolem mě stahuje smyčka a to doslova za běhu.

 Variabilita hry
Umělá inteligence není úplně dokonalá, často se na vás někdo dívá ze dvou metrů a nezasáhne. Moc mě naopak potěšila opravdu obrovská variabilita hry. V jedné misi je jedním z prvních úkolů (jestli se to tak dá říkat, vlastně jde spíše o doporučení) sledovat osobu s kufříkem. Schválně jsem misi restartoval několikrát a pokaždé šla tato osoba jinou trasou. Síla. Nemusím proto zdůrazňovat, jak obrovský je výběr z možností co udělat. Zabít, nezabít, převléknout se, nepřevléknout se, případně kde zabít, kam tělo schovat, jak se vyhnout policajtům atd. Pořád platí, že se ke splnění úkolu můžete propracovat tichou, relativně složitou cestou, nebo přímočarou, řekněme cestou hodně složitou na postřeh a přesnou ruku.



Malinko mne překvapila poměrně nízká náročnost střeleckých soubojů, ve kterých jsem na střední obtížnost vypral klidně celou docela narvanou místnost. To jde trochu proti filozofii promyšlené, méně násilné cesty, proto doufám, že bude ve finální verzi tento kontrast ještě trochu upraven. I kvůli příběhu, který je podobně jako ve Splinter Cellu spíše nepřímý, zato příjemně složitý a promyšlený. Hitman prostě není pro horkokrevné střelce, v tomto žánru by díky svému založení neměl moc šancí.

Je patrné, že i v Blood Money zůstává nejsilnější stránkou hry jednoznačně příběh, volnost a atmosféra. To vše dělá ze hry takřka kombinaci strategie a akce. Vylepšení o některé filmové momentky, ještě propracovanější prostředí i možnosti pohybu v něm a koneckonců také určité technické vylepšení (byť zdá se ne úplně perfektní) dělá v mých očích z Hitmana kandidáta na hru, kterou si budete chtít opravdu užít. Ne rychle zahrát pro odreagování, ale s dostatečnou časovou rezervou vychutnat. Což je přesně to, co autoři plánovali. Uvidíme, jak nakonec všechno zapadne do sebe a jestli tyto dojmy skutečně vyústí v něco zajímavého.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hitman

(Kimbo, 11. 8. 2009 14:27)

Bude i Hitman 5 tak pokud chces muzes si pripravit dalsi článeček :)))